Čím víc čtení, tím míň jistoty

Proč rozebírat jediný zápis

O čtení matrik jazykovým modelem se dá psát obecně: že to někdy funguje, jindy ne a že se to má kontrolovat. Takové rady se čtou snadno a nikomu nepomůžou, protože z nich nepoznáte, jak selhání vypadá.

Vzali jsme proto jeden konkrétní zápis a nechali ho přečíst šesti samostatnými cestami; sedmý pokus se technicky nezdařil a hlas z něj nemáme. Čekali jsme, že se čtení většinou shodnou a že z toho vyjde pěkný návod. Stal se pravý opak: s každým dalším nezávislým čtením nám ubylo jistoty, ne přibylo. Začínali jsme se čtyřmi přečtenými jmény a skončili s jediným, které umíme doložit.

Tenhle článek je o tom, proč je takový výsledek správný a co si z něj odnést pro vlastní bádání.

Co je to za zápis

Křest z 9. prosince 1754, pokřtěno druhý den. Kniha „Zásmuky 05" (matrika narozených, oddaných a zemřelých 1737-1762, římskokatolický farní úřad Zásmuky), Státní oblastní archiv v Praze, eBadatelna, snímek 127. Zapsal kaplan Ignác Závora.

Odkaz na konkrétní snímek: <https://ebadatelna.soapraha.cz/d/8707/127>

Je to veřejně dostupná archiválie stará přes dvě a půl století; nikdo z lidí v ní zapsaných už nežije. Vybrali jsme ji schválně tak, aby se netýkala našeho rodu ani žádné zakázky: kdo si chce naše měření přeměřit, může si sken otevřít sám.

Přepis v dobovém pravopisu. Není to ověřený text, ale naše nejlepší čtení; otazník v hranaté závorce označuje místa, která jsme nerozhodli:

Nesmnieřicze │ Dne 9 Decemb: narozeno a 10 tehož w Kostele Diekanskim Zasmuvskim pokřtieno gest ditie Jan. z Otce Wacslawa Kobercze . z Matky Ter[?] oba poddani Zasmuvsky. Lev: Jan Jan [?]otiwka sladek ze Zasmuk. Tes: P. Tomaš Nowak z Zasmuk. a Panna Maria ~~Anna~~ Pit[?]monowa ze Zasmuk Bap: ego Ignatij Zawora Capell:

Křtilo se v zásmuckém kostele, ale rodina je zapsaná u obce na okraji, kterou nezávisle na sobě čteme jako Nesměřice. Kterou dnešní obec to znamená, ověřené nemáme, a tak to sem nepíšeme.

Co je na tom řádku těžké

Spřežka „cz". Táž ruka ji píše tak, že se dá přečíst jako „y" nebo jako „rz".

Příjmení začíná nový řádek. Zlom je mezi „z Otce Wacslawa" a „Kobercze". Čtenář tak nemá v témže řádku oporu v okolních písmenech.

Velká písmena s kličkami. Tahle ruka píše „B", „P" a „Ch" tvary, které se dají zaměnit. Právě na nich se celé měření rozpadlo, jak uvidíte dál.

Prosvítající inkoust z druhé strany listu a jedno přeškrtnuté slovo: u svědkyně je „Anna" škrtnuto.

Šest čtení a jak si nesedla

Každé čtení vzniklo zvlášť, v jiném sezení a v jiný čas. U každého je poznamenané, jestli bylo slepé, tedy jestli jeho autor neznal žádný cizí výsledek.

Co ty cesty byly: čtení 1, 4 a 5 pořídily tři různé běhy téhož druhu modelu (Claude), pokaždé v jiném sezení a v jiný den. Čtení 2, 3 a 6 pořídil jiný model (Gemini), z toho poslední jeho silnější verzí. Není to tedy šest různých nástrojů; jsou to dva druhy modelu a šest samostatných běhů.

A jedna věc, která musí zaznít hned: ten zápis nečetl žádný člověk. Všech šest čtení pořídily jazykové modely. Nemáme tu tedy lidskou autoritu, která by spor rozhodla.

Čtení 4 a 5 navíc nebyla slepá: jejich autoři už znali cizí výsledek. Proto v tabulce neváží jako samostatné hlasy, ať se shodnou s čímkoli.

Jediné místo, kde máme důkaz

Příjmení otce čteme jako Kobercze a stojí to na dvou oporách, z nichž ani jedna není hlasování.

První je tvar písmene. Ten sporný tah na konci příjmení píše tatáž ruka o řádek výš v křestním jméně otce, tedy ve slově, o jehož čtení nikdo nepochybuje: Wacslawa, tedy Václava. Kdyby ten tah znamenal „y", muselo by se běžné křestní jméno číst jako nesmysl.

Druhá opora přišla později: slepé čtení silnějším modelem, které o našich závěrech nevědělo, přečetlo totéž s vysokou jistotou.

Všimněte si rozdílu proti zbytku tabulky. Tady se nesešly hlasy, ale dvě nezávislé věci: argument z rukopisu, který si může přeměřit každý, a čtení od někoho, kdo neznal naši odpověď.

Jak se rozpadlo jméno kmotra

Tohle je z celého měření nejpoučnější.

Sládek ze Zásmuk, kmotr při tom křtu, má v zápisu jméno, které čtenáři přečetli čtyřmi různými způsoby: Botiwka, Chotiwka, Poljwka a Potjiwka. Tři různá první písmena: B, Ch, P.

Postupovalo to takhle. Nejdřív jsme měli „Botiwka" a mysleli si, že je to omyl, který vyvrací slepé čtení s „Chotiwka". Pak jsme našli tentýž zápis o měsíc později, 18. ledna 1755, kde stojí tentýž sládek znovu, a prohlásili jsme spor za rozhodnutý ve prospěch „Chotiwka". A nakonec přišlo čtení, které o ničem z toho nevědělo, a přečetlo „Poljwka" s vysokou jistotou, s vysvětlením, že tahle ruka píše „P" s tak velkou spodní kličkou, že vypadá jako „Ch".

Zpětně je vidět, kde jsme udělali chybu v úvaze. Druhý zápis dokládá, že jde o téhož člověka a totéž slovo, ale neříká, jaká písmena v tom slově jsou. Obě čtení si v něm stojí stejně dobře. Prohlásili jsme za rozhodnutí něco, co bylo jen potvrzení, že se to jméno v matrice opakuje.

Zvětšili jsme si tedy oba výskyty vedle písmen „P", která má tatáž ruka jinde jistá, a porovnali. Rozhodnout to neumíme.

A pak přišel sedmý čtenář. Dostal jen dva řádky s tím jménem, nic víc, a v zadání měl výslovně rozebrat první písmeno každého příjmení. Přečetl Potjiwka s vysokou jistotou a svůj výběr „P" zdůvodnil srovnáním se zkratkou „P:", která stojí o pár slov dál na témže řádku.

Osmý čtenář, znovu slepý a na týchž dvou řádcích, pak iniciálu neurčil vůbec: nabídl „B" nebo „P", po rozboru výslovně odmítl „W" i „K" a variantu „Ch" vůbec nezvažoval. Kmen jména „-otjiwka" přitom četl s vysokou jistotou.

Tím máme u jednoho slova čtyři různé podoby prvního písmene, a co je podstatnější: tentýž druh modelu dal při čtyřech samostatných bězích čtyři různé odpovědi (Chotiwka, Poljwka, Potjiwka a „nevím, B nebo P"). Kdyby se to písmeno z obrázku určit dalo, tohle by se stát nemělo.

A pak se rozpadlo i to poslední, oč jsme se opírali. Když jsme si zvětšili začátek toho jména v lednovém zápisu, vypadá jako otevřené „C" s navazujícím „h". V prosincovém zápisu je na témž místě uzavřené bříško se smyčkou. Jsou to dva různé tvary. Buď tedy táž ruka napsala totéž jméno pokaždé jinak, nebo v těch dvou zápisech nejde o totéž slovo. Lednový zápis, kterým jsme spor prohlásili za rozhodnutý, tedy nedokládá ani to, co jsme mu přiznávali po prvním ústupu.

Jméno kmotra zůstává nerozhodnuté a bez jiného pramene, než jsou tyhle dvě strany, to dál nejde. Co se dá říct: dvě z těch čtení sáhla po stejném typu argumentu jako my u příjmení otce, totiž po srovnání s jistým výskytem téhož písmene na téže straně. To je správný postup, jen v tomhle případě nestačil.

Hypotéza, která vydržela deset minut

Při psaní tohoto oddílu nás napadlo něco, co vypadalo nadějně. Na malém výřezu se zdálo, že první písmeno kmotrova jména a první písmeno u svědkyně („Pittmonowa") jsou tentýž tvar. Kdyby to platilo, byla by ta dvě jména svázaná: buď obojí „P", nebo obojí „B", a „Ch" by vypadlo. Ze tří možností by zbyly dvě.

Zvětšili jsme si obě iniciály vedle sebe ve stejném měřítku. Oba tvary jsou stavěné podobně, svislý dřík a uzavřené bříško se smyčkou, ale odlišit je od sebe spolehlivě neumíme, a při větším zvětšení ta nápadná podobnost slábne. A nezávisle proti té hypotéze stojí poslední slepé čtení: u kmotra nabídlo „B" nebo „P", u svědkyně „D", „B" nebo „W", tedy dvě různé sady kandidátů. Kdyby šlo o zjevně tentýž tvar, čekali bychom sady stejné.

Hypotézu jsme tedy nepotvrdili ani nevyvrátili a do závěrů nevstupuje. Píšeme ji sem proto, že takhle vypadá většina nápadů při čtení matrik: zdají se přesvědčivé, dokud se na ně člověk nepodívá zblízka. A taky proto, že ji vyslovil někdo, kdo v tu chvíli znal všechna ostatní čtení, tedy přesně ten, jehož dojmu se má věřit nejmíň.

A jméno matky, které se dvakrát obrátilo

Křestní jméno matky prošlo celým kruhem.

Slepé čtení je přečetlo jako „Terdole" s nízkou jistotou a nabídlo i „Tekla". Dvě pozdější čtení četla „Terezie" a chvíli to vypadalo na rozhodnutou věc. Jenže obě vznikla až poté, co jejich autoři znali čtení toho druhého, takže to nebyly dva hlasy, ale jeden a jeho ozvěna. Pak se někdo podíval na zvětšený výřez a usoudil, že čtvrté písmeno má smyčku jako „d", ne tvar „e", a obě „Terezie" jsme stáhli.

A potom je slepé čtení silnějším modelem přečetlo znovu jako „Terezie", s vysokou jistotou a bez znalosti čehokoli z toho výše.

Takže: stažení bylo nejspíš ukvapené, ale rozhodnuto pořád není. Stav je dnes dvě čtení „Terezie" (z toho jedno opravdu nezávislé), jedno „Terdole" s nízkou jistotou a jeden pohled na zvětšeninu, který mluví spíš proti „e". Nerozhodnuto.

Pokus, který v tabulce není

Pokusů bylo ve skutečnosti o jeden víc. Poslední z nich, znovu slepý a jiným modelem, dvakrát nedoběhl v časovém limitu a nevrátil vůbec nic.

V tabulce proto není, a to je záměr. Kdybychom ho tam napsali jako prázdné políčko mezi ostatními, četlo by se to jako „tenhle čtenář nic zvláštního nenašel". Jenže on nečetl. Hlas, který nikdy nevznikl, není hlas pro nic ani proti ničemu.

Zní to jako puntičkářství, ale je to tatáž past, jakou známe z úplně jiné práce: nula nálezů a nula měření vypadají ve výsledku stejně a nejsou totéž. Kontrola, která neproběhla, a kontrola, která nic nenašla, se v tabulce liší jediným slovem, a přitom jedna z nich vám nic neříká.

Když si tedy zapisujete čtení, zapisujte i pokusy, které se nezdařily. Za měsíc už nepoznáte, jestli prázdné místo znamenalo „neurčitelné", nebo „nedostal jsem se k tomu".

Co s tím udělá další čtení

Tady je jádro celé věci, a je to proti intuici.

Když přidáte dalšího nezávislého čtenáře, čekáte, že se váš závěr potvrdí. U příjmení otce se to stalo. U kmotra a u matky ale nový hlas přinesl třetí variantu a čtvrtý obrat, a naše jistota klesla.

To není porucha metody, to je metoda. Každé další nezávislé čtení je zkouška, kterou váš dosavadní závěr může neprojít. Pokud ji neprojde, nepřišli jste o nic než o falešnou jistotu, kterou jste předtím měli. Přesně proto se to dělá.

Obrácený postup, tedy zeptat se jednou a výsledek zapsat, vám tuhle nepříjemnost ušetří. Za cenu toho, že si do rodokmenu zapíšete jméno, které tam možná nepatří, a nikdy se to nedozvíte.

Tři závěry, které jsme během psaní stáhli

Za jedno dopoledne práce na tomhle článku jsme zrušili tři věci, které v něm původně stály jako hotové:

1. Historku o dvou nezávislých čtenářích, kteří spadli do téže pasti. Nebyli nezávislí; druhý znal výsledek prvního.
2. Jméno matky „Terezie". Vzniklo dvakrát, pokaždé se znalostí toho druhého čtení. (Pak se ale vrátilo z nezávislého zdroje, a tak je to dnes nerozhodnuté.)
3. Tvrzení, že spor o jméno kmotra rozhodl jiný zápis téže ruky. Nerozhodl. Dokládá jen, že jde o téhož člověka.

A vyměnili jsme důvod, proč čteme příjmení tak, jak ho čteme: místo tvrzení o cizí chybě, které pocházelo z jiné knihy, nastoupil tvar písmene v témže rukopisu.

Píšeme to sem schválně, protože takhle ta práce doopravdy vypadá. Kdybychom článek psali od stolu, měl by čtyři jistá jména, jednu působivou historku a žádné škrty. Vypadal by mnohem líp a byl by k ničemu.

Jak se dělá slepé čtení

Na slepá čtení se v tomhle měření spoléhá nejvíc, a tak stojí za to popsat, jak vznikají.

Výřezy dostal model pod neutrálními jmény, tedy jako „z1", „z2" a „z3", mezi dvěma jinými zápisy. V zadání se neobjevilo hledané příjmení ani žádná nápověda, co by tam mělo být. Stálo v něm doslova:

V adresáři jsou tři výřezy z české matriky z 18. století (kurent s latinskými vsuvkami). Jsou to zápisy křtů. O koho v nich jde, nevíš a vědět nemáš. Pro KAŽDÝ soubor vypiš: doslovný přepis celého zápisu tak, jak je napsaný (zachovej dobový pravopis). Zvlášť seznam všech příjmení v zápisu, u každého: jak ho čteš písmeno po písmenu, svou jistotu (vysoká / střední / nízká), která písmena jsou sporná a proč. Když příjmení přečíst nejde, napiš „nečitelné". Nehádej. Nepředpokládej žádné konkrétní příjmení. Nic nedomýšlej.

Kdyby v zadání stálo „není tam náhodou Kobercze?", dostali byste potvrzení, ne čtení. A kdybyste se v témže rozhovoru zeptali znovu, dostali byste spíš zopakovanou odpověď než nové čtení; předchozí odpověď zůstává modelu před očima a ovlivňuje ho. Ptát se nástroje na to, co sám před chvílí vyrobil, není kontrola.

Jak to udělat, když máte jeden nástroj

Na tohle nepotřebujete šest různých modelů, jen trochu kázně:

1. Vyřízněte sporné místo tak, aby v obrázku nebylo nic, co odpověď napovídá: bez vašich poznámek, bez jména souboru s příjmením, bez okolních zápisů, kde už jste jméno přečetli.
2. Otevřete nové okno rozhovoru. Ne pokračování toho, kde jste o té rodině mluvili; model by si vaše dřívější čtení přečetl a zopakoval vám ho.
3. Zadejte jen úkol, ne očekávání: „Přepiš tento zápis. U každého vlastního jména uveď, jak jistý si jsi a která písmena jsou sporná." Neuvádějte, co tam hledáte.
4. Zopakujte to s odstupem, ideálně jiný den a v dalším novém okně. Dvě odpovědi z jednoho okna nejsou dvě čtení.
5. Až potom porovnejte s tím, co jste četli vy sami.

Když vám vyjdou dvě různá čtení, není to porucha, ale informace: právě jste našli místo, které se bez dalšího pramene rozhodnout nedá.

Rozbor písmen je vysvětlení, ne důkaz

Když model přečte jméno, umí k tomu na požádání vypsat rozbor: tady je horní klička, tohle je typický tvar dobového „z", proto to čtu takhle. Zní to velmi přesvědčivě.

Při tomhle měření to bylo vidět názorně. U nejistého „Terdole" vypsal model tvary jednotlivých písmen se stejnou samozřejmostí jako u jména čitelného na první pohled. A u „Poljwka" přidal vysvětlení o velké spodní kličce u „P", které zní naprosto přesvědčivě, ale samo o sobě nedokazuje, že tam „P" opravdu je.

Rozbor je vysvětlení čtení, ne jeho důkaz. Model vám vysvětlí, proč to přečetl tak, jak to přečetl; nevysvětlí vám, jestli to tak opravdu je.

Rozdíl mezi vysvětlením a důkazem poznáte podle jedné otázky: dá se to ověřit něčím mimo tuhle odpověď? U příjmení otce ano, protože tentýž tah je jinde v témže rukopisu ve slově, které je jisté. U kmotra ne, a proto je nerozhodnuté.

Čím tenhle rozbor není

Porovnali jsme mezi sebou šest čtení téhož skenu a jednou jsme si pomohli jiným zápisem téže ruky. To je pořád jen práce s obrazem písma.

Skutečné ověření by vypadalo jinak: najít tutéž rodinu v jiném druhu pramene, v abecedním indexu farnosti, v pozemkových knihách, v soupisu poddaných. Kdyby se tam jméno objevilo v čitelnější podobě, rozhodlo by se to bez ohledu na to, kolik modelů se shodlo.

Platí to obecně: shoda jazykových modelů nad jedním obrázkem nenahradí druhý pramen. Nahrazuje jen opakované čtení týmž člověkem, což je užitečné, ale je to něco jiného.

Co si z toho odnést

Šest čtení jednoho krátkého řádku dalo jedno jméno doložené tvarem písmene a tři místa, která zůstala nerozhodnutá. To není neúspěch; tak vypadá poctivá práce s obtížným zápisem.

Prakticky z toho plyne trojí. Čtěte každé sporné místo víc než jednou a pokaždé tak, aby čtenář neznal předchozí výsledek. Nepovažujte shodu za důkaz, dokud nevíte, že čtenáři nemají stejné slepé místo ani jeden od druhého neopisují. A když se nerozhodne, nechte to nerozhodnuté; v rodokmenu je poznámka „nejisté" cennější než jméno, které se tváří jistě.

A ještě jedno, méně příjemné. Když si po tomhle postupu troufnete na méně údajů než dřív, není to proto, že by nástroj byl horší. Je to proto, že teď víte, co jste předtím nevěděli.