Vymyšlené jméno nemusí být vymyšlené

Když píšeme o genealogickém pátrání - na blog, do rodinné knihy nebo na diskusní fórum - často potřebujeme uvést příklad. Zápis, který čtenáři ukáže konkrétní postup. A protože nechceme zveřejnit skutečného žijícího příbuzného, jméno si vymyslíme. Napíšeme „dejme tomu Jan Novák“ nebo zvolíme kombinaci, která nám zní dostatečně neobvykle, a máme pocit, že jsme problém vyřešili. Bohužel jsme ho nevyřešili.

Co ukázalo měření v rodokmenu

Vzali jsme rodokmen, který má 4 094 osob, mezi nimi 1 089 různých příjmení a 2 410 různých kombinací křestního jména a příjmení. Pak jsme vzali pět jmen, která naše vlastní články v minulosti používaly jako příklady - tedy jména, o kterých autor v dobré víře předpokládal, že jsou smyšlená. Jedno z nich mělo dokonce přímo v závorce výslovnou poznámku, že jde o vymyšlené jméno. Porovnali jsme je s rodokmenem. Čtyři z pěti v něm skutečně existují. Nešlo o nejběžnější jména, u kterých by shoda nikoho nepřekvapila. Pokus selhal i u jména, které autor volil záměrně jako nezvyklé - právě proto, aby se vyhnul jakékoliv shodě s žijícími lidmi.

Proč lidská představivost ani model nepomohou

Tato chyba je zcela přirozená. Český rodokmen má totiž málo jmen a hodně lidí. Fond tradičních křestních jmen i příjmení je v našem prostředí poměrně úzký. Když se snažíme vymyslet přirozeně znějící jméno, nevědomky vybíráme z téže množiny, ze které čerpali naši předkové po celá staletí. Čím více osob rodokmen má, tím vyšší je pravděpodobnost shody. Naše intuice v tomto měřítku přestává fungovat, protože si nedokážeme v paměti udržet tisíce různých kombinací najednou. To, co nám připadá jako vzácná volba, je v rozsáhlém rodokmenu často dávno obsazené. Situaci nezachrání ani umělá inteligence. Pokud požádáme jazykový model, aby nám vymyslel jméno, které neexistuje, nabídne přesný opak. Jazykové modely jsou trénované na předvídání nejpravděpodobnějších slov. Z podstaty svého fungování proto vyberou to, co je v jejich datech nejběžnější a statisticky nejpřirozenější. Místo vzácného tvaru tak dostaneme kombinaci, která má v reálných matrikách nejvyšší šanci na výskyt.

Co dělat místo vymýšlení jmen

Z našeho měření vyplynulo několik praktických postupů, kterých se dnes při psaní držíme. Tvoří jednoduchá pravidla, která spolehlivě zabrání nechtěnému zásahu do soukromí. Prvním pravidlem je ověření každého použitého jména proti vlastní databázi. Místo spoléhání na odhad zkrátka otevřeme genealogický program a zadané jméno v něm vyhledáme. Pokud v rodokmenu existuje, do textu nepatří. Tento krok zabere několik vteřin a eliminuje veškeré dohady. Druhým bezpečným způsobem je použití skutečné osoby, která je dávno mrtvá a pochází z veřejně dostupného pramene. U předka z osmnáctého či devatenáctého století z digitalizované matriky již žádná právní ani etická ochrana soukromí neplatí. Záznam je veřejný a poslouží jako ukázka stejně dobře jako fiktivní postava. Často je však nejlepší jméno vůbec neuvádět. Metodický výklad téměř nikdy nestojí na tom, zda se zkoumaná osoba jmenuje Marie Dvořáková nebo jinak. V našich textech proto dáváme přednost obecným označením. Napíšeme jednoduše „otec dítěte“, „nevěsta“, „oddávající kněz“ nebo „první svědek“. Text tím neztrácí na srozumitelnosti a riziko zásahu do soukromí klesá na nulu. Zároveň nelze čekat, že podobnou chybu odchytí korektura při čtení. Člověk při čtení textu sleduje stylistiku a srozumitelnost, nikoliv shodu s tisíci jmény v rodinné databázi. Naše vlastní příklady prošly běžnou korekturou i vydáním na webu bez povšimnutí. Skutečnost odhalila až dodatečná strojová kontrola, která automaticky porovnává obsah hotového webu s exportem rodokmenu. Pokud tedy píšete o svém rodopisném bádání, nevěřte pocitu, že jste si jméno právě vymysleli. V genealogii je jistější nespoléhat na náhodu a každý údaj raději ověřit nebo vynechat.