Jedno křestní jméno, mnoho podob

Otevřete matriku a hledáte předka jménem Václav. Jenže v zápisu stojí Wenceslaus, o pár stránek dál Wenzel, jinde Waczlaw nebo Vácslav. U Marie narazíte na Mařenu, Marynu či Marjanu. A občas potkáte tvar, který na první pohled nedává smysl vůbec.

Rozptyl křestních jmen v matrikách 17. až 19. století je velký, ale není to nahodilý chaos. Každá odchylka má svůj původ.

Když v matrice najdete jméno zapsané jinak, stojíte před čtyřmi zcela odlišnými jevy:

1. Jiný jazyk zápisu - tatáž osoba v latině, němčině nebo češtině.
2. Nestálý pravopis - týž jazyk, ale dobový pravopis a zvyk písaře.
3. Domácká podoba - živé oslovení, jakým člověku v obci říkali.
4. Past písma, ne jméno - zdánlivá varianta, která je ve skutečnosti chybou čtenáře.

První tři případy jsou skutečné historické podoby zapsané farářem. Čtvrtý případ je zásadně jiný: jde o omyl, který nevznikl u písaře, ale u čtenáře při luštění starého písma.

1. Jiný jazyk zápisu

Matriky nebyly psány jedním jazykem. Do konce 18. století převažovala latina nebo stará čeština. Po reformách roku 1784 nastoupila němčina v kurentu a v 19. století se postupně vrátila novodobá čeština.

Jeden člověk tak mohl být pokřtěn jako Georgius, oddán jako Georg a při úmrtí zapsán jako Jiří. U řady jmen je vztah zřejmý na první pohled (Joannes - Johann - Jan, Josephus - Joseph - Josef, Franciscus - Franz - František, Wenceslaus - Wenzel - Václav).

Některá jména však v latině a němčině českou podobu vůbec nepřipomínají:

• Vojtěch je v latině Adalbertus a v němčině Adalbert.
• Vavřinec se zapisoval jako Laurentius nebo Lorenz.
• Havel vystupuje v latině jako Gallus.
• Vít se píše Vitus či Veit, Jindřich jako Henricus.

Farář zapisoval ustálený církevní ekvivalent. Hledat v latinském textu slovo „Vojtěch“ je zbytečné - zápis hovoří o Adalbertovi.

2. Nestálý pravopis

Až do 19. století nebyl pravopis jednotný. Písař psal podle sluchu a vlastních zvyklostí. Běžně se proto setkáte se staročeským spřežkovým pravopisem:

• cz pro c/č (Waczlaw, Francz)
• rz pro ř (Katerzina, Girzi, Marzena)
• ss pro š (Frantissek, Ssymon)
• ie pro ě (Matieg, Alžbieta, Wogtiech)
• W pro V (Waclaw, Wojtěch, Wawřinec, Pawel)
• g pro j (Matěg, Matieg, Antonjn)
• Kolísání i/y (Lidmila vedle Lydmilla, Rozina vedle Rozyna)

Tento pravopis kolísal i v jediné knize. Týž písař dokázal během několika stran u stejného otce vystřídat tvary Matieg, Matěg, Mathias i Mathes. Nejde o omyl ani jinou rodinu, ale o vlastnost dobového zápisu.

3. Domácká podoba

Třetí skupina nepředstavuje cizí jazyk ani spřežku, ale živé oslovení, které lidé v obci běžně používali.

Typickým příkladem je Marie. V matrikách se vedle latinského Maria a starého Marye běžně objevují tvary Mařena, Maryna, Marjana či Mariana. Táž žena tak byla pokřtěna jako Maria, oddána jako Marye a u dětí zapsána jako Mařena.

Podobně se setkáte s dalšími lidovými tvary:

• Alžběta jako Běta, Kateřina jako Katřina
• Magdalena jako Mandalena, Vavřinec jako Vávra nebo Wawra
• Jiří jako Jiřík, Ignác jako Hynek, Judita jako Jitka
• Markéta jako Markyta, Rozálie jako Rozina či Rozyna

Nešlo o chybu ani neúctu. Byla to vžitá mluva. Pokud u narození dítěte hledáte matku Marii a v oddavkách najdete Mařenu ze stejné vsi, díváte se na tutéž osobu.

4. Past písma, ne jméno

Zatímco první tři skupiny jsou skutečné dobové podoby, čtvrtý případ je past: zdánlivá varianta jména, která nikdy neexistovala, ale vznikla špatným přečtením písma.

V přepisech se objevují například tvary:

• Byrzy
• Bozef

Nejde o neznámá staročeská jména ani nářečí. Jde o Jiřího (Girzy / Jirzi) a Jozefa (Jozef).

Příčina je v novogotickém písmu a kurentu. Velké psací písmeno J (nebo G) má tvar, který nezkušené oko snadno zamění za velké B. Písmena i a y se v kurentu skládají z jednoduchých svislých tahů, takže spřežka snadno splyne.

Kdo takový tvar mechanicky zapíše jako novou variantu, zanese si do rodokmenu chybu čtení, nikoli předka.

Rozdíl je zásadní: u bodů 1-3 pracujete se skutečným záměrem písaře. U bodu 4 jde o optický klam, který je třeba opravit:

1. Zvažte smysl jména. Existovalo takové jméno v kalendáři?
2. Srovnejte písmo v téže knize. Jak písař píše nesporné B (např. Barbora, Běta) a jak J či G?
3. Nevěřte slepě indexům. I autor rejstříku mohl písmeno přečíst chybně. Vždy otevřete původní snímek.

Přehled nejběžnějších jmen v matrikách

Následující výběr shrnuje doložené podoby nejčastějších jmen napříč jazyky a pravopisem:

Všechny uvedené tvary v tabulce vycházejí přímo z dochovaných zápisů a v pramenech se opakují. Pádové koncovky ukazují, jak se jméno proměňovalo v záhlaví, u rodičů či u svědků.

Jednou nebo dvakrát jsme v přepisech narazili i na tvary Káčou, Anička, Andulkou, Kuba, Alžbietka, Jíra, Katrina, Francz, Dorotha či Woytiech. U tak vzácného zápisu nikdy nevíte jistě, jestli jde o skutečnou dobovou podobu, nebo o ojedinělou chybu přepisu - a právě proto se na ně při pátrání nedá stavět jako na spolehlivou oporu.

Co si z toho odnést

Při hledání v matrikách nestačí zadávat jen dnešní podobu jména. Kdo hledá pouze tvar Václav nebo Marie, přehlédne desítky zápisů zapsaných jako Wenceslaus, Wenzel, Waczlaw, Maria či Mařena.

Když narazíte na nezvyklou podobu, postupujte s rozvahou:

1. Nejprve prověřte písmo. Nečtete špatně začáteční písmeno? Nejde o záměnu v kurentu jako u tvarů Byrzy či Bozef?
2. Zvažte jazyk a pravopis. Odpovídá tvar latinskému či německému ekvivalentu, nebo staročeské spřežce?
3. Zkontrolujte domáckou podobu. Nejde o lidové oslovení jako Mařena, Běta, Mandalena či Vávra?
4. Teprve potom hodnoťte shodu osob. Je-li čtení jisté, porovnejte ostatní údaje: vesnici, číslo domu, povolání, věk a vazby na rodinu.

Křestní jméno v matrice není stálá škatulka. Je to živý záznam své doby. Když oddělíte jazyk, pravopis, domácká jména a chyby čtení, vyhnete se falešným stopám a v bádání získáte pevnou půdu pod nohama.

Odkud tvary v tomhle článku pocházejí

Všechny uvedené podoby jsou doložené v našich vlastních přepisech matričních zápisů z 17. až 19. století, převážně z východních Čech. Nejsou opsané z příruček ani doplněné podle toho, jak by to „mělo být".

Přesné počty výskytů schválně neuvádíme. U tvarů, které jsme našli jen jednou nebo dvakrát, to říkáme výslovně - a právě u nich platí, že se na ně nedá stavět. Rozdíl mezi podobou, kterou písaři používali běžně, a jediným zápisem je pro pátrání důležitější než přesné číslo.