Přeskočit na obsah
Naše paměť

Jak si uložit skeny z archivu

Práce s vlastní kopií snímku je pohodlnější než listování v prohlížeči. Na co si dát pozor, aby se soubory daly po letech použít.

Uložený snímek bez kontextu proti snímku, u kterého po letech poznáte, odkud je.
Uložený snímek bez kontextu proti snímku, u kterého po letech poznáte, odkud je.

6 minut čtení

Když najdete důležitý zápis, je lákavé si říct, že se k němu v archivu snadno vrátíte. V tu chvíli ho máte na obrazovce, víte, v jaké knize leží, a stránka se zdá být jasná. Za několik měsíců už ale můžete hledat mezi mnoha otevřenými knihami a pamatovat si jen přibližně, co na snímku bylo. Vlastní kopie snímku spolu s dobrou poznámkou vám tuto cestu ušetří.

Uložený snímek není náhradou za archiv. Je to pracovní kopie toho, s čím právě bádate. Můžete se na ni podívat bez internetu, zvětšit si drobný zápis, porovnat ji vedle jiného snímku nebo ji mít otevřenou vedle vlastních poznámek. Pokud se k témuž zápisu vracíte s příbuzným, nemusíte znovu hledat v prohlížeči, kde jste skončili. Stačí otevřít soubor, který jste si pojmenovali tak, aby dával smysl.

Nejdřív si uložte cestu zpět

Než snímek uložíte, poznamenejte si odkaz na konkrétní snímek. To je důležitější než odkaz jen na začátek knihy. Kniha může mít mnoho snímků a později není příjemné listovat znovu, abyste našli jednu stránku. Odkaz na konkrétní snímek umožní vám i jinému badateli otevřít přesně místo, ze kterého vycházíte.

Zkontrolujte, co odkaz opravdu otevře. Některé adresy vedou jen na přehled knihy, jiné na aktuálně zobrazený snímek. Pokud po zkopírování a novém otevření vidíte stále správnou stránku, máte užitečnou cestu zpět. Tento odkaz si dejte k poznámce i k uloženému souboru. Když se později budete ptát, jak jste něco přečetli, budete mít vedle kopie také možnost podívat se na původní zobrazení v archivu.

Není třeba z toho dělat složitý systém. Ke každému důležitému souboru může stačit textový dokument nebo řádek v poznámkách: co je na snímku, odkud pochází a odkaz na konkrétní snímek. Důležité je, aby odkaz nezůstal jen v historii prohlížeče. Ta se časem smaže a bez popisu nepoznáte, proč jste si jej ukládali.

Každý portál funguje trochu jinak

Neexistuje jeden univerzální postup, který by platil pro všechny archivní portály. Každý může mít jinak uspořádané knihy, přiblížení, odkazy i tlačítka pro práci se snímkem. Někde je možnost uložení vidět hned, jinde je potřeba nejdřív otevřít zobrazení snímku. Proto je lepší nezačínat hledáním obecného návodu na internetu, ale chvíli se rozhlédnout přímo na portálu, který máte otevřený.

Hledejte běžné možnosti, které portál sám nabízí pro práci s právě zobrazeným snímkem. Pokud si nejste jistí, zda ukládáte snímek v použitelné podobě, zkuste nejdřív jeden soubor a otevřete jej mimo prohlížeč. Zjistíte tak, jestli je čitelný, zda se dá zvětšit a zda jste skutečně uložili obrázek, ne jen malý náhled.

Nezacházejte s portálem jako se zdrojem, který je potřeba vybrat celý. Pro rodinné bádání obvykle potřebujete jen snímky, na nichž pracujete. Uložte si záznam, který právě čtete, případně několik stran kolem něj, jestli jsou pro porozumění souvislosti důležité. Taková malá pracovní sbírka je přehlednější a je ohleduplná k archivu i ostatním návštěvníkům.

Pojmenujte soubor pro budoucí sebe

Soubor pojmenovaný jen „obrazek“ nebo „sken“ je užitečný jen do chvíle, než jich máte více. Při jménu souboru se zkuste přenést o několik let dopředu. Poznáte z něj bez otevření, odkud snímek je a proč jste si jej nechali?

Dobré jméno souboru může obsahovat farnost, označení knihy, číslo snímku a krátký popis toho, co je na něm. Například: farnost-B_kniha-2_snimek-47_krest-Jana-N.png. Nejde o jediný správný zápis. Podstatné je, aby se stejný způsob opakoval u všech vašich souborů. Vyhněte se dlouhým větám, ale nešetřete na údaji, který vám později řekne, co na snímku hledat.

Je užitečné oddělovat části názvu podtržítkem nebo pomlčkou s mezerami kolem. Nechte v názvu jen to, co pomůže hledání. Pokud je třeba upřesnit rodinnou větev, použijte neutrální pracovní označení, které znáte z vlastních poznámek. Ve veřejně sdílené složce nenechávejte údaje o žijících lidech. Snímek starého zápisu může být pro bádání cenný, ale složka s kopiemi nemusí vyprávět celý rodinný příběh každému, kdo ji uvidí.

Vedle názvu souboru si můžete vést i seznam. Stačí čtyři údaje: název souboru, co na něm je, odkaz na konkrétní snímek a krátká poznámka, co jste z něj vyčetli. Tak oddělíte samotný obraz od svého výkladu. Když své čtení později opravíte, neztratíte původní snímek ani stopu, odkud jste vycházeli.

Pracujte po malých částech

Archivní portál je společné místo pro mnoho lidí. Rychlé opakované dotazování může vést k dočasnému zablokování přístupu. U portálu portafontium je takové blokování při rychlém dotazování doložené. Neznamená to, že zápis zmizel nebo že jste něco pokazili. Znamená to, že je potřeba přestat, počkat a vrátit se k práci později.

Nejlepší prevence je prostá: pracujte pomalu a po částech. Otevřete jednu knihu, uložte si jen snímky, které skutečně potřebujete, doplňte jejich názvy a odkazy a pak pokračujte. Nenechávejte si hromadu nepojmenovaných souborů „na potom“. Právě ve chvíli, kdy ještě víte, co vidíte, je nejjednodušší přidat smysluplný název a poznámku.

Takový postup má i další výhodu. Při každém snímku se zastavíte a ověříte, zda je opravdu ten správný. Neuložíte omylem sousední stránku, náhled nebo prázdné místo mezi částmi knihy. Klidné tempo není zdržení. Je to způsob, jak si vytvořit malý archiv, kterému budete věřit.

Jak kopii využít při čtení

Vlastní snímek otevřete ve velikosti, která vám vyhovuje. Můžete si vedle sebe dát dvě stránky z téže knihy, porovnat dva podobné zápisy nebo se vracet k jedinému slovu, aniž byste při každém zvětšení znovu načítali prohlížeč. Když si nejste čtením jistí, ponechte si snímek jako podklad a do poznámky napište přesně, co je na něm nejasné.

Kopie je také dobrá pro rodinnou spolupráci. Místo neurčité věty „podívej se do matriky“ můžete poslat konkrétní snímek s odkazem na jeho původ. Druhý člověk pak vidí stejný obraz a může nabídnout vlastní čtení. Neznamená to, že více podobných odhadů nahradí ověření. Znamená to, že všichni mluvíte o stejném řádku.

Nakonec si čas od času projděte, zda soubory opravdu otevřete a zda u nich máte odkazy. Nemusíte kontrolovat vše najednou. Když znovu pracujete na jedné rodině, otevřete její složku a doplňte, co tehdy chybělo. Tak z jednotlivých uložených snímků postupně vznikne pracovní paměť vašeho bádání, ne hromada obrázků bez souvislosti.

Ukládejte tedy pomalu, pouze to, s čím pracujete, a vždy společně s cestou zpět. Po letech si za tento malý zvyk poděkujete: nalezený zápis nebude jen vzpomínka na jednu návštěvu archivu, ale dohledatelný podklad pro další poctivé hledání.