Index není doklad a selhává třemi způsoby

Když badatel otevře tlustou matriční knihu a na prvních stránkách objeví abecední jmenný rejstřík, obvykle si zhluboka oddechne. Index vypadá jako dokonalá mapa. Tváří se jako vyčerpávající a autoritativní seznam všeho, co se na následujících stovkách popsaných stran ukrývá. Svádí nás k tomu, abychom přeskočili pečlivé listování a rovnou hledali konkrétní příjmení.

Představuje totiž obrovskou úsporu času. Proč bychom měli trávit hodiny pročítáním kroniky, když si můžeme prostě najít písmeno a hned víme, na které straně leží náš výsledek? Z tohoto pohodlí bohužel pramení jedna z nejčastějších a zároveň nejnebezpečnějších badatelských chyb.

Index není primární historický doklad, ale dobová pomůcka k nalezení zápisu. Mohl jej psát jiný farář či zapisovatel než ten, který tvořil samotné záznamy, a mohl vzniknout s odstupem. Během jednoho badatelského dne jsme na historických knihách narazili na tři odlišné způsoby, jak se může rejstřík od samotného obsahu knihy lišit.

Selhání první: Index sjednotí podobná příjmení

První past na vás čeká v samotném přepisu jmen do abecedního seznamu. Pravopis jmen nebyl v historických zápisech vždy ustálený a různí písaři mohli totéž příjmení zapsat mírně odlišně.

Problém nastává ve chvíli, kdy ten, kdo tvořil index, narazil na příjmení, která zněla nebo vypadala velmi podobně. Mohl je považovat za stejnou rodinu a zapsat je pod jednu hlavičku. V indexu pak vznikne falešná jednota, kterou samotný originální zápis nemusí potvrdit.

Tento jev jsme poznali při pečlivé analýze rukopisu. Srovnali jsme vedle sebe sedm různých příjmení, která v originálních zápisech vykazovala odlišnosti v koncovkách i kmenech. Tvůrce indexu je přesto zahrnul pod jednu hlavičku; spojení prozradil stejný tah pera v rejstříku. Originál tak zachoval varianty jména v čase, kdežto index je zjednodušil do jedné zkratky.

Kdybyste se v takovém případě spolehli pouze na pohled do indexu, mohli byste snadno dojít k závěru, že vaše specifická varianta rodového jména se v knize vůbec nenachází. Nebo byste naopak mylně propojili větve dvou rodů, které neměly společného nic jiného než fakt, že jejich jména zněla farářovi při tvorbě indexu podobně.

Selhání druhé: Index kryje jen část knihy

Druhý způsob selhání je prozaičtější: rozsah indexované látky. Snadno předpokládáme, že rejstřík uvedený na začátku či na konci knihy pokrývá celý její obsah od první do poslední stránky. U konkrétní knihy je proto potřeba rozsah zjistit, ne odhadovat podle umístění indexu.

Narazili jsme na rejstřík, který po bližším ohledání odkazoval jen na část listů knihy (listu se říká folium a bývá označený vlastním číslem). Rozsah byl v indexu uvedený, ale na první pohled nezřejmý. Kniha tím listem nekončila - pokračovala dalšími zápisy, které v indexu neměly odraz.

Pokud byste v této knize hledali své předky jen podle indexu, prohledávali byste pouze část dochovaných dat. Zbytek knihy by pro vás zůstal neviditelný, ačkoliv byste mohli mít pocit, že jste ji prozkoumali celou.

Kontrola navíc ukázala, že týž rejstřík byl neúplný i uvnitř svého omezeného rozsahu: zápis z jednoho listu v něm chyběl úplně. Příčinu bez dalšího dokladu neurčíme; pro badatele je podstatné, že i uvnitř pokryté části musí zkontrolovat odpovídající listy knihy. Rejstřík v takovém případě vede jen k části práce, ne k jejímu výsledku.

Selhání třetí: Někdy je index nečekaně úplný

Po takových zjištěních by se mohlo zdát logické indexy přestat používat. Tak jednoduché to ale není. Rejstřík může být užitečnou mapou, jen nesmí nahradit kontrolu knihy. To ukázal i třetí případ.

Třetí kontrolovaný index v témže dni ukázal opačný obrázek. Podrobili jsme ho křížové zkoušce proti samotnému originálnímu textu: vzali jsme kontrolní vzorek zápisů a hledali je v indexu. Ve všech osmi provedených kontrolách nás rejstřík dovedl na správné místo v knize. Je to dobrý důvod rejstřík používat, nikoli však důkaz, že bez kontroly funguje každý jiný svazek.

Kontrolní vzorek si poznamenejte, abyste později věděli, které odkazy jste opravdu ověřili.

Co nám tento výsledek říká? Neříká, že by předchozí problémy byly výjimečné. Ukazuje ale, že nelze říct „indexům se obecně nedá věřit“. Kvalita se ověřuje u konkrétní knihy a konkrétního rejstříku; není to černobílé pravidlo.

Pro výzkumný postup to znamená ověřit u každého rejstříku jeho skutečný rozsah a kvalitu. Zjistěte, které listy pokrývá, a několik odkazů porovnejte s originálem. Teprve podle toho víte, zda jej můžete používat jako rychlou pomůcku.

Tvrzení o prameni vs. tvrzení o skutečnosti

Z těchto zjištění vyplývá jeden zcela zásadní důsledek pro celou badatelskou praxi. Souvisí s tím, jak přesně pracujeme s informacemi a jak si je evidujeme. Když v indexu nenajdeme hledané jméno, naše mysl má přirozenou tendenci si tento fakt interpretovat jako „daný člověk v této vesnici nebo v této matrice není“.

To je ale hluboký omyl. Fakt, že se jméno neobjevilo na stránce s abecedním seznamem, neznamená nic víc a nic míň než to, že ho tam nenapsal tvůrce indexu. Jak jsme si právě ukázali, příčin pro takové opomenutí mohlo být mnoho. Od sloučení podobných jmen až po prostou neúplnost rejstříku.

Musíme se proto naučit striktně rozlišovat mezi tvrzením o samotném prameni a tvrzením o historické skutečnosti. Pokud člověka nenajdete v rejstříku, můžete formulovat pouze tvrzení o prameni, konkrétně o té jedné pomůcce na začátku knihy. Rozhodně ještě nemůžete vyvozovat závěry o tom, co se reálně dělo, případně co se skrývá na dalších stranách svazku.

Praktický závěr a správná formulace

Tento rozdíl zohledněte i ve vlastních poznámkách. Když po prohledání indexu zjistíte, že tam vaše rodina není, nepište jen „nenalezeno“. Za několik měsíců by takový zápis mohl vyvolat dojem, že jste danou knihu prohledali stránku po stránce, ačkoliv jste se podívali jen do pomůcky.

Přesná formulace zní: „v indexu nenalezeno“. Tři slova popisují, co jste skutečně udělali: podívali jste se do rejstříku a tam jméno nebylo. Kniha samotná ale může na kontrolu stále čekat.

Při práci s novou knihou proto nejprve zjistěte, jakou část originálního textu rejstřík kryje. Zkontrolujte jeho časové rozpětí, zda pokrývá celou knihu, a namátkově najděte několik originálních zápisů podle indexu. Pak víte, jaké jsou jeho limity. Index je užitečný rádce pro rychlou orientaci, ale závěr o člověku patří až po přečtení zápisu v knize.